Hospoda U Zelené brány je v provozu přibližně 188 let, což z ní dělá jeden z nejdéle fungujících provozů ve městě. Založil ji jistý Vojtěch Vonásek kolem roku 1836a měla adresu Střešovice číslo 47 (hranice katastru se v polovině 20. stol. posunula, dnes je tedy adresa Břevnov, Bělohorská 1069/7). Pan Vonásek byl původně venkovan z jedné vesnice na Rokycansku. Co ho přivedlo do Prahy, se už asi nedozvíme, ale nejspíš sem přišel za lepším. V domku u hlavní silnice se dvacet let živil jako řemeslník a majitel obchodu. V obchodě zřejmě provozoval i sezonní výčep. Pak na téže adrese rozestavěl hospodu, kterou ale nedokončil. Nejspíš mu došly peníze, proto ji nepřevzal ani jeho syn, který byl také chudý řemeslník. Nakonec to Vonásek vyřešil jako v pohádce: výhodně provdal dceru. Dal ji mlynáři z Roztok Františku Čekanskému, který měl našetřeno, a byl schopen stavbu dokončit. V pamětní knize břevnovské farnosti se o Vonáskovi údajně píše, že „po základů položení a vyzdění a zdí do výše vyhnání zanechal této nekale a budovu hrubě neskončenou trčeti nechal.“ (Citováno dle: Večer, lidový deník, ročník 25, číslo 72 z 26. 3.1938, s. 3.). V břevnovské farní kronice se však tento zápis dohledat nepodařilo.
Až do zrušení vrchnostenské správy v r. 1848 byly Střešovice poddanskou vsí na panství Horoměřice, kde bylo centrum velkostatku. Majitelem panství byl Strahovský klášter, v němž se nacházela vrchnostenská kancelář. Vonášek byl tedy poddaným pana opata strahovského, který vykonával funkci vrchnosti. Pokud nebyl osvobozen od daní, z veškerého hospodaření mu platil díl. Farní správu pro Střešovice zajišťoval kněz ze šáreckého kostela Sv. Jana Nepomuckého v trníčku (na Jenerálce), kde byl i hřbitov. Bylo by to ze Střešovic jistě blíž na Strahov, ale pražská městská brána se na noc zavírala (Říšská neboli Strahovská), navíc tvořila hranici kraje. Proto ves patřila do farnosti na panství, ač kněze tam samozřejmě dodával Strahov. Jelikož to bylo na Jenerálku daleko, byla na Andělce zřízena jakási kaple, kde sloužil pomocný kněz – lokalista, který křtil, zaopatřoval přímo ve Střešovicích. (Kde stála nebo jak vypadala, není zřejmé: není zakreslena na žádné staré mapě). Ovšem od Vonásků bylo daleko i na Andělku, proto se k nenadálým událostem (pokud se staly ve dne) někdy volal kněz i ze Strahovského kláštera, který to měl nejblíž.
Základní údaje o rodinném životě manželů v 1. polovině 19. století se dozvíme z matrik narozených, oddaných a zemřelých. Každoročně se manželům nějaké dítě narodilo a obvykle tak ob rok i nějaké zemřelo. Dětská úmrtnost se v téhle vrstvě venkovských obyvatel pohybovala mezi 40-60% s různými výkyvy. Vojtěch Vonásek k nám přišel z berounského kraje, ze Lhotky u Terešova (dnes okres Rokycany), kde se narodil 6. 4. 1784 v rodině rolníka v č. p. 5 (Zdroj: SOA Plzeň, Matrika farnosti Drahoňův Újezd, kniha N04, pag. 25). Jako dospělý je poprvé uveden opět ve Lhotce 12. 9. 1806 jako otec dítěte (narodil se mu syn Václav), a chalupník (Hausler), povoláním šenkýř (SOA Plzeň, Matrika farnosti Mlečice, kniha N1, pag. 60) a naposledy 5. února 1814 (v tomto rozmezí let se mu tam narodily děti, mezi nimiž nás později bude zajímat dcera Marie). Jeho manželkou byla Anna, rozená Burešová, z obce Vranůvek u Radnic (obec se dnes jmenuje Břasy; nar. 1787). Matrika oddaných ze Lhotky jejich svatbu neuvádí. Sňatek jsme tedy hledali v rodné obci manželky 9 měsíců před narozením prvního dítěte: 14. listopadu 1805 se konala svatba v kostele ve Stupně: Manželi byli „Vojtěch Onásek, hospodskej, 21 let“ a „Anna, cera Václava Bureše, hospodského,18 let.“ (SOA Plzeň, Matrika obce Stupno, kniha O7, fol. 179). Ze Lhotky se manželé odstěhovali po r. 1814, do Střešovic na Bělohorskou se přistěhovali před r. 1818.
Dne 4. prosince 1818 uvádí strahovský administrátor Lohelius, že se ve Střešovicích č. 47 narodil chlapec jménem Josef Vonásek, který „Nottaufe empfangen und gestorben“ (tj. přijal nouzový křest a zemřel). Rodiči byli Vojtěch Vonásek a Anna. Do jinak německo-latinského textu matriky se knězi vmísila i čeština: bydliště „před strahofskou branou Nro. 47“ nebo že porod vedla zkušená „bába Marie Vovsová z Pohořelce.“ Přesně o 1 rok později v prosinci 1819 se jim narodil další syn František Josef, pak r. 1822 Anna a 1823 Václav. Dvě poslední děti jim však taktéž vzápětí zemřely, 24. března 1823 „Töchterlein 6 Monate alt, an Freißen“ (dceruška půlroční na psotník) a pak v říjnu 1824 i Václav. Vonásek je tu r. 1823 jmenován jako domkář (Häusler) a kupec (Krämer) v domě č. 47. V r. 1824 se živí jako lakýrník usní (Lederlackirer). Výslovně jako hostinský (Hausherr; Schänker, Schankwirth – výčepník) na téže adrese, ale již v hospodě „vor dem Strahofer Thore rechter Hands“ (před Strahovskou branou vpravo) je uváděn až od roku 1838 (AHMP, Matrika obce Střešovic, farnost Šárka-Sv. Jan Nep.; kniha O6, s. 5). Přitom kolem roku 1840 se odebral na odpočinek. Po celá 50. léta je pak uváděn jako výminkář (Ausgedinger). Zemřel 6. října 1864 na sešlost věkem ve svém domě a pohřben byl na hřbitově U sv. Jana V trníčku na Jenerálce. Věk 80 let byl na tu dobu neobyčejně vysoký. (AMHP, Matrika Šárka-Sv. Jan Nep, kniha Z7, pag 167). Matrikář jako povolání zesnulého zapsal „Paraplü-verfertiger“ (výrobce deštníků), což bylo, jak uvidíme později, zaměstnání až jeho vnuka, který se jmenoval stejně. A chybně má i věk (84; správně bylo 80). Z asi devíti děti manželů Vonáskových se dospělosti dožila nejméně jedna dcera a jeden syn. Jak uvidíme dále, i to na pokračování rodu bohatě stačilo.
Jeho pravnučka na něj vzpomínala v roce 1926 na stránkách agrárního deníku Venkov takto:
„Starý pantatínek Vonásek šel na odpočinek a věnoval se největší své zálibě – sbírání starodávných hodin. V době, kdy se stal výminkářem, měl již 35 exemplářů různých hodin. Ošetřoval, doplňoval, opravoval a zdokonaloval je až do smrti své. V rodině naší je podnes pěkný počet vzácných hodin z pradědovy sbírky a některé hrají dosud bezvadně starodávné menuety a gavoty, arie z oper a národní písně. Praděd říkával, že hodiny jsou položivý přítel člověka, připomínající nejdůležitější okamžiky života a ohlašující nezadržitelně se blížící smrt, na kterou nutno včas se připraviti. Vyžádal si, aby nejmilejší z jeho tikajících přátel, kapesní hodinky, které jej provázely celým životem, byly s ním též pochovány, zatímco o ostatní se rozdělily děti, vnuci a pravnuci.„
Hospoda U Vonásků je vyobrazena i na mapě Stabilního katastru z roku 1840. Dům, který dnes stojí v Břevnově a má adresu Bělohorská 1069/7, byl po celé 19. století ve Střešovicích a číslo domu bylo 47. V tom místě kdysi vedla hranice katastrů Střešovic a Břevnova. Od hospody vedl potok směrem na sever do údolí Brusnice. Potok vedl kolmo pod Bělohorskou ulicí a silnice v tom místě vedla po dřevěném mostě. Indikační skica obsahuje vpisky se jmény majitelů (uživatelů) všech pozemků. Vidíme na ní, že u hospody s č. 47 je napsáno Vojtěch Volášek (Wolaschek Adalbert – chybně, místo L mělo být N). Katastrální mapa byla v roce 1879 reambulována, tj. bylo do ní dokresleno to, co za 39 let přibylo. Díky tomu víme, že proběhla přestavba hospody, k níž přibyly menší přístavky, ale přitom se zdá, že jádro domu nejspíše zůstalo stejné.
Pravopis jmen v pramenech 18. a 19. století různě kolísá. Zde se vyskytují dvě podoby: Vonásek a Vonášek. Zdá se, že příjmení znělo nejdříve Vonášek s háčkem, později se z něj stalo Vonásek bez háčku. V matrice narozených má Vojtěch při křtu jasně Š (ve skutečnosti je to latinsky zapsané spřežkou SS, protože latina háčky nemá). Při narození jeho dětí někdy S, jindy Š, a to jak v Mlečicích, tak v Praze. Na katastru má Š (opět spřežka, tentokrát ale v němčině: SCH, protože ani němčina háčky nezná). Při provdání dcery má opět Š. Jeho děti a vnuci se už ale psali bez výjimky bez háčku a tak ho jmenuje i jeho vnučka ve vzpomínkách.
Syn pana Vonáska se jmenoval stejně, Vojtěch Vonásek mladší, a byl to řemeslník (pomocník jehláře – Nadlergefelle; vyráběl zřejmě jehly na šití a pletení), bytem Malé Střešovice 6, narozený ve Lhotce 5 na panství Terešov (datum nezjištěno, cca kolem roku 1815). Jako tříleté dítě se s rodiči přestěhoval sem do Střešovic, kde vyrostl. Na začátku dospělosti bydlel na adrese „Spetinka č. 32,“: Jeho manželkou byla Barbora rozená Holcová, narozena na Kotlářce v Košířích r. 1819 (zemř. 8. 2. 1892) dcera nádeníka z Malých Střešovic 6. Sňatek proběhl 8. října 1843 ve Střešovicích v kapli na Andělce. Spolu měli kromě pěti dcer i syna, který se opět jmenoval Vojtěch Vonásek – nejmladší. Ten se narodil 21. ledna 1850 a byl to také řemeslník, dělník deštníkářský (vyráběl deštníky), bytem Břevnov 32 – Petynka: Oženil se dvakrát: 1. manželka byla Marie Ulmová z Podolí (sňatek 20. 8. 1876 v Podolí), bydleli na adrese Střešovice 92, narozena 1857 v Novém Strašecí, zemřela 10.11. 1899. 2. manželka Albína Krobová, narozena 1866, svatba 28.2. 1900 u Sv. Tomáše na Malé Straně. Tento nejmladší Vonásek ovšem v budově hostince na Bělohorské nežil, bydlel pak na Malé Straně.
Od konce 40. do konce 60. let 19. století byl hostinským u Vonásků pan František Čekanský. Narodil 23. září 1806 v Sedlčanech č. 40 jako syn místního pekaře [SOA Praha, Matrika Sedlčany č.14, s. 36]. Dne 7. října 1838 měl ve strahovské bazilice svatbu s Marií Vonáskovou ze Střešovic č. 47 (AHMP, Matrika Střešovice – Sv. Jan Nep., kniha O6, pag. 5). V matrice je jako místo svatby uvedeno latinské „Copulavi in Ecclesia Sionca„, což znamená, že se svatba konala v kostele Mons Sion, tedy ve Strahovském klášteře. Ženich je uváděn jako povoláním truhlářský dělník (Tischlergefelle, tzn. nebyl vyučený) z Roztok a nájemce obilného mlýna (Mahlmühlpachter) v Roztokách č. 5 (dnešní Braunerův mlýn). O pouhý rok později, 30. 7. 1839 se manželům narodila dcera Marie Čekanská, avšak v Suchdole [SOA Praha, Matrika farnosti Únětice, kniha N25 – Suchdol, s. 45]. Otec František Čekanský se tam uvádí jako nájemce (pachtýř) mlýna v Podsukdole č. 26 (Spálený mlýn), poddaný k Roztokám. O další rok později (1840) se narodil syn František, avšak již ve Střešovicích 47 (hospoda U Vonásků). Otec je opět uváděn jako dělník truhlářský, zatímco jako hostinský je psán starý pan Vonásek. Farní kronika od Sv. Markéty údajně praví, že měl po sňatku financovat dostavbu hospody a přestěhovat se tam, a později hostinskou živnost převzít. Čekanský je jako hostinský uváděn jen roku 1844, po zbytek 40. let je uváděn jako truhlář (Tischler), zatímco u starého Vonáska se až do roku 1848 stále píše, že je hostinský. Možná tam byli i oba zároveň – v hospodě na hlavním tahu z Prahy do Německa to musel být docela zápřah. Všechny uvedené zápisy zapsal do matriky kaplan z Andělky, kněz Gotthard Holubář.
Manželům Čekanským se celkem narodilo osm dětí. Syn František zemřel ve dvou letech v r. 1843, další syn (opět pojmenovaný František) v r. 1856 let později jako šestiletý. Nejhůř jim muselo být v květnu 1843, kdy jim během tří dnů zemřely dvě malé děti, ve všech případech na nemoci, na které v té době nebyl lék (bakteriálního či virového původu, nejčastěji je uváděn Gehirnfellentzűndung, tj. zápal mozkových blan). Dospělého věku se dožily čtyři dcery: Marie (nar. 1839), Aloisie (1842), Leopoldina (1845) a nejmladší Františka (nar. 1852).
Marie se provdala za Václava Laudu, úředníka a sokolského činovníka z Mladé Boleslavi. Leopoldina se provdala za J. Peroutku, mistra zámečnického (místo a datum zatím nezjištěno; Čekanského vnučka vzpomíná, že jejich syn A. Peroutka byl později starostou břevnovského Sokola). Františka si vzala Bohuslava Hofmana (nar. 1851 nar. v Praze), který byl řemeslník – rukavičkář a mimo jiné první praporečník břevnovského sokola (po jeho založení, tj. 1885). Svatba se konala ve farním kostele (Sv. Jan. Nep. v Šárce) v říjnu 1873. Měli spolu syna Aloise (nar. 1875). Manželství dcery Aloisie prozatím nezjištěno.
Název U Zelené brány dostal hostinec podle slavobrány postavené před ním pro výlet Sokolů. Pražský Sokol pořádal od roku 1862 hromadné výlety do okolí Prahy a jeden z nich měl procházet po Bělohorské třídě. Hostinský František Čekanský pro něj připravil uvítání a nechal na ulici postavit slavobránu s květinovou výzdobou. Podle vzpomínek jeho vnučky, které to vyprávěl, to měl být výlet na Kladno v roce 1868. (Ověřit v dobovém tisku se to však zatím nepodařilo).
Pak ovšem přijdou smutné zprávy: 1. 4. 1869 zemřela ve věku 56 let na tyfus Marie Čekanská, rozená Vonásková (nar. 30.3.1812 ve Lhotce u Terešova), „manželka pana Františka Čekanského, majitele hostince U Zelené brány č. 47 před Strahovskou branou.“ Pohřeb se konal 3. 4. na malostranském hřbitově v Košířích. (AHMP; Matrika obce Střešovic, farnost Šárka – Sv. Jan Nep.; kniha Z8, s. 40). František Čekanský zemřel 11. 10. 1871, ve věku 65 let, příčina smrti – vykrvácení (sebevražda). Zastřelil se revolverem na hrobě své ženy na košířském hřbitově (AHMP, Matrika Košíře, Nejsvětější Trojice, kniha Z1, s. 168), údajně ze žalu. Pohřben byl tak trochu inkognito (mimo svou obec, jako povolání má uvedeno podomek). Nicméně v té době již hostinským nebyl. Půl roku před smrtí se přestěhoval na Smíchov s nejmladší dcerou. Je tedy možné, že k jeho smrti vedlo opuštění domu na Bělohorské (důvod zatím nezjištěn. Možností je řada: úpadek živnosti, nucený prodej pro dluhy, rodinné neshody, nebo třeba dobrovolné odstěhování a podobně). Kdo jeho hospodu provozoval po něm, zatím nevíme (to až se podaří opatřit výpis z pozemkové knihy na katastru). V r. 1888 však byla hospoda nabízena k prodeji i s celou výbavou.
Roku 1893 hospodu U Zelené brány převzal hostinský František Smrtka (nar. 1855 v Týništi na Orlicí). Živnost vedl nejméně dvacet let. Naposledy je jako majitel uváděn v r. 1914. Za 1. republiky dům vlastnila jeho manželka Aloisie Smrtková (nar. 1856 v Olešnici u Častolovic). Naposledy je jako majitelka hostince uváděna v r. 1936. Hospodu ovšem pronajímala. V meziválečné době ji měl v nájmu hostinský Josef Šebestián (naposledy je uváděn r. 1939). V některých letech je živnost přihlášena i na syna Bohumila Smrtku (nar. 1887), který byl ovšem poštovním úředníkem. V roce 1936 je jako hostinský uváděn jistý František Rohel. Název zůstal stále stejný – U Zelené brány. V majetku rodiny Smrtkových byl dům nejméně 50 let. Původní budova z roku cca 1840 byla koncem 19. století rozšířena o přístavbu se sálem. Kolem celé hospody byly později postaveny nízké domky, v nichž bylo množství obchodů: Dle fotografie a adresáře z poloviny 30. let zde sídlili: instalatér, fotograf František Přiban, krejčí, truhlář Jan Melzer, Josef Bartoš s prodejnou použitého zboží, řezník Stanislav Rada, holič Josef Schuh, zámečník Vladimír Smrtka a také prodejna jugoslávského vína, ve dvoře pak byla prodejna ovoce a zeleniny a sklad nábytku Gisely Havlové, svoje garáže tu mělo i několik soukromníků provozujících autodopravu (Jan Krátký, Jaroslav Starý) a byla tu i prodejna náhradních dílů pro automobily a motocykly. V sousedství hostince se nacházel areál velkoobchodu a prodejny řezaného dříví Františka Koláře, na jehož místě byla v r. 1948 postavena tramvajová smyčka Královka.
Pozoruhodná je i jedna linie potomků rodiny Vonásků a Čekanských, která se dá vysledovat díky několika známým osobnostem. Nejstarší dcera manželů Čekanských, Marie Čekanská, provdaná Laudová, se narodila r. 1839 ve Spáleném mlýně v Suchdole č. 26. Krátce po narození se její rodiče přestěhovali k Vonáskům do Střešovic č. 47 (dnes Břevnov, Bělohorská 1069), kde Marie vyrostla. Jejím manželem se stal Václav Lauda, c. k. oficiál při berním úřadě v Mladé Boleslavi (svatba cca 1866 v Mladé Boleslavi). Brzy však ovdověla, vrátila se do Prahy a později se provdala podruhé. V Boleslavi se manželům narodila dcera Marie Laudová, provdaná Hořicová (1867-1931), poději známá herečka a novinářka, členka činohry Národního divadla v Praze a profesorka pražské hudební konzervatoře, kde vyučovala dramatické umění. V penzi bydlela v Praze na Novém Městě a letní byt měla na Zbraslavi ve vile Hyppodamie, pojmenované po jedné ze svých slavných rolí (adresa nezjištěna). Zemřela v klinice SANOPZ na Malvazinkách 20.10. 1931. Jejím manželem byl Ignát Hořica (1859-1902), novinář z Bučovic a politik za mladočeskou stranu. Svatbu měli 14.5.1885 na Žižkově. Manželé spolu žili nejprve v Plzni. Tam se narodila 28. 2.1886 jejich dcera Marie Hořicová (provdaná Klossová, podruhé Januštíková; zemř. 1975 v Praze), která se poprvé provdala 15. ledna 1906 v Praze na Novém Městě, v Podskalí v kostele sv. Trojice. Jejím manželem byl Rudolf Kloss, povoláním úředník zemského úřadu v Brně, narozený v Konici na Moravě. V Brně se manželům Klossovým narodil 26. 1. 1910 syn Elmar Klos (MZA Brno, Matrika Brno- u sv. Tomáše, kniha N17014, pag. 396), pozdější filmový režisér. Křestní jméno Elmar si matka našla ve švédském kalendáři. Rudolf Kloss v r. 1914 narukoval do války, byl nezvěstný a 5 let byl považován mrtvého. Marie Klossová během války žila v Uherském Hradišti, kde pracovala jako hospodářská ředitelka válečného lazaretu. Zde se sblížila s JUDr. Josefem Januštíkem, který byl správcem okresního úřadu a měl na starosti řízení transportů uprchlíků a raněných z fronty do lazaretu. V r. 1919 se Rudolf Kloss překvapivě vrátil z války živý. S manželkou se domluvili na rozvodu (byl to prý první rozvod na Moravě) a Marie Klossová se 7. září 1920 provdala podruhé za Josefa Januštíka, který byl Elmarovým nevlastním otcem. Marie byla ve 30. letech zemskou náčelnicí ženské části Sokola v zemi Moravskoslezské. Januštík byl v letech 1919-1935 okresním hejtmanem v Uherském Hradišti. Od 20. let byl vládním radou a v roce 1935 se stal hejtmanem nového okresu ve Zlíně. Baťovy závody pro něj postavily modernistickou vilu na Nivách (Zlín, Žlebová 2894; kolaudace 26. 9. 1935), v níž s manželkou žili. Tu v r. 1942 odkoupil syn Elmar od Baťových závodů, dál v ní však bydleli pouze jeho rodiče. V r. 1942 byl pan Januštík ze své pozice odvolán nacisty. V r. 1948 se z rodiny Januštíkových stali nepřátelé režimu a v roce 1953 byla rodina donucena k vystěhování a vilu musela prodat. Od Elmara Klose ji narychlo 18. 3. 1953 odkoupil cestovatel Miroslav Zikmund, který v ní bydlel dalších 65 let. Nedlouho po prodeji přišla měnová reforma, která z peněz udělala bezcenné papírky. (O akcích komunistů proti třídním nepřátelům na Zlínsku pojednává kniha Jaroslava Pospíšila nazvaná Hyeny; vedoucím tajemníkem národního výboru v Gottwaldově byl v r. 1952 jistý Milouš Jakeš). Pro manžele Januštíkovy našel Elmar Klos bydlení v obci Sobědruhy u Teplic. V r. 1960 je pak přestěhoval k sobě na Barrandov. Januštík zemřel 8. 3. 1963 v Praze, Marie Januštíková 15. 7. 1975 tamtéž). Manželé Januštíkovi (na snímku si pěkně vykračují po lázeňské kolonádě) mají rodinnou hrobku v Praze na Vyšehradě na hřbitově Slavín, kde je pohřben i Elmar Klos s manželku Annou. Ten vyrůstal v Uherském Hradišti, v 16 letech odešel do Prahy a bydlel u babičky na Zbraslavi (herečka ND), živil se psaním scénářů či jako úředník. Od r. 1934 byl režisérem filmů u Baťových ateliérů ve Zlíně, po válce přešel do Krátkého filmu v Praze, v r. 1948 nastoupil do Studia hraných filmů na Barrandově jako vedoucí tvůrčí skupiny a scenárista a od r. 1952 jako režisér hraných filmů. Filmy točil ve dvojici s Jánem Kadárem (Tam na konečné, Smrt si říká Engelchen, Obchod na korze), a to navzdory několika zákazům, které dostal; jeho režijní kariéru ukončil vyhazov do důchodu z politických důvodů v r. 1970. V r. 1990 se na tři roky vrátil na FAMU, kde působil jako profesor filmové režie. Zemřel 19. 7. 1993 v Praze. Synem Elmara Klose je Elmar Klos mladší (nar. 12. 10. 1942 ve Zlíně), absolvent režie na FAMU (1965) který by býval točil, kdyby nebyl z kádrových důvodů odstaven do role pomocného režiséra, a tak se raději věnoval dabingu.
Autor textu: Starý Břevnov
Stručný souhrn:
- Hospoda U Zelené brány je v provozu přibližně 188 let, což z ní dělá jeden z nejdéle fungujících provozů ve městě. Založil ji Vojtěch Vonásek kolem roku 1836.
- Pan Vonásek se v domku na nynější Bělohorské živil jako řemeslník a majitel obchodu. Po 20 letech zde postavil hospodu, na jejíž dokončení získal peníze od svého zetě mlynáře. Hospoda dostala jméno U Vonásků.
- Vojtěch Vonásek měl s manželkou Annou několik dětí, mezi nimi i dceru Marii. Mariin manžel František Čekanský provozoval hospodu po odchodu Vojtěcha Vonáska na odpočinek.
- Název U Zelené brány dostal hostinec podle slavobrány s květinovou výzdobou, kterou před ním postavil Franitišek Čekanský na uvítání výletu Sokolů v roce 1862.
- V roce 1869 zemřela ve věku 56 let Marie Čekanská na tyfus. František Čekanský se dva roky na to zastřelil revolverem na hrobě své ženy, údajně ze žalu. V té době již hostinským nebyl. Půl roku před smrtí se přestěhoval na Smíchov, je tedy možné, že k jeho smrti vedlo i opuštění domu na Bělohorské.
- V r. 1888 byla hospoda nabízena k prodeji i s celou výbavou a roku 1893 hospodu U Zelené brány převzal hostinský František Smrtka, který ji vedl nejméně dvacet let. Jeho manželka Aloisie Smrtková poté hospodu pouze pronajímala. V majetku rodiny Smrtkových byl dům nejméně 50 let.
- Původní budova z roku cca 1840 byla koncem 19. století rozšířena o přístavbu se sálem. Kolem celé hospody byly později postaveny nízké domky, v nichž bylo množství obchodů (svou živnost zde provozoval instalatér, fotograf, krejčí, truhlář řezník, holič, zámečník, garáže a další).
- Jedna z linií potomků rodiny Vonásků a Čekanských se dá vysledovat díky několika známým osobnostem. Nejstarší dcera manželů Čekanských Marie měla s prvním manželem dceru Marii, provdanou Hořicovou, která se stala známou herečkou (členka činohry Národního divadla v Praze a profesorka pražské hudební konzervatoře). Jejím manželem byl novinář Ignát Hořica, se kterým měla dceru Marii Hořicovou. Ta měla se svým prvním manželem Rudolfem Klossem syna Elmara Klose, pozdějšího slavného filmového režiséra a držitele Oscara (Tam na konečné, Smrt si říká Engelchen, Obchod na korze).
